Josef L. Zvonař

Josef Leopold Zvonař

Český hudební teoretik, pedagog a skladatel. Prameny české novodobé hudby spatřoval v národní světské i duchovní písni. Řídil Žofínskou akademii, kde rovněž vyučoval hudbě. Vydával zpěvníky, komponoval vokální i orchestrální skladby, přispíval do Riegerova slovníku naučného, byl redaktorem časopisu Slavoj.

Josef Leopold Zvonař se narodil v Kublově dne 22. 1. 1824 jako prvorozený syn Františka Zvonaře a jeho manželky Kateřiny, rozené Prokšové. Slepý strýc Frýbert ho naučil hrát na několik hudebních nástrojů a třináctiletý talent se mu odměnil skladbou „Variace na téma v A dur“. Zednický mistr vybral pro syna „lehčí“ krejčovinu, ale kublovský farář Dmych rodiče přemluvil, aby jej poslali na hlavní školu do Berouna. V šestnácti Josef přijel do Prahy, aby se u prof. Pitsche na varhanické škole podrobil přijímací zkoušce, zda a jaké má muzikantské vlohy. Mistr hned rozpoznal, že talent má a nemalý. A když je talent a píle, což Josef měl, navíc mu to myslelo velmi logicky, samo od sebe to adepta muziky přivedlo k zájmu o hudební dějiny a teorii.

Po pětiletém studiu si prof. Pitsch vzal výtečného absolventa školy, zapáleného pro hudbu v jejím širokém smyslu, za asistenta. Zvonař začal učit. Byl přísný, důsledný učitel a zanedlouho prozradil v časopisech i svůj hudební přehled a svérázný náhled na hudební problémy doby. Žáci varhanické školy to se Zvonařem neměli lehké a A. Dvořák, který byl mezi nimi, za to později svému učiteli vděčil.

Zvonařova generace měla křídla obrozeneckého nadšení a zkušenosti z policejních zákazů. Byla to smetanovská zakladatelská generace, tvořící páteř národní české hudby. Zvonař prožil na varhanické škole šestnáct roků života. Jeho teoretické stati dávaly době směr. Třebaže mu nebylo dáno tolik živelné skladatelské inspirace, rovněž komponoval. Především však objevoval krásu české národní písně, jež byla bohatým zřídlem inspirace pro hudbu i národní společenský život. Skladatelé v ní našli podněty k tvorbě vlastních písní.

Už v roce 1825 vydal Macháček z tvorby sedmi českých prvních skladatelů dva svazky „Zpěvů českých“. Roku 1835 sestavil Fr. Škroup s přítelem J. K. Chmelenským, libretistou, básníkem a kritikem, sbírku písní českých skladatelů „Věnec ze zpěvů vlasteneckých“. Zvonař samozřejmě do podobných sborníků rovněž svými písněmi později přispíval, takže se jeho jméno objevilo mezi známými skladateli jako byl Tomášek, Kittl, Vitásek, bratři Škroupové a další hudební autority. Písně se zpívaly na vlasteneckých bálech, všude, kde se probouzel český společenský život. Mnoho těchto umělých písní zlidovělo a jejich autoři jsou zapomenuti.

Zvonař byl v revolučních dobách roku 1848 rovněž v ulicích Prahy a zpíval nejen Smetanovu bojovnou „Píseň svobody“ (slova J. J. Kolár), ale také písně svoje. Dodnes nevyhasl Zvonařův lyrický hymnus „Čechy krásné, Čechy mé…“ (slova V. J. Picek), nebo „Nad Berounkou pod Tetínem“.

Pozdější hudební historici ho zařadili mezi pokračovatele slavného českého muzikanta, pedagoga a teoretika A. Rejchy. V roce 1851 vydával s J. B. Pichlem „Společenský zpěvník český“, který později sám redigoval a rozšiřoval. V letech 1855-56, kdy byl český život ušlapán Bachovým policejním režimem, Zvonař vydal jakési pokračování Chmelenského „Věnce ze zpěvů vlasteneckých“. Nazval jej „Varyto a lyra“ a vydal právě v době, kdy J. V. Frič, který se vrátil z rakouských věznic, vytiskl jitřenku české mladé literatury „Lada Nióla“.

Kublovský rodák se stal po smrti prof. Pitsche jeho nástupcem na varhanické škole, ale jen na dva roky. V roce 1860, kdy F. Škroup s těžkým srdcem opouštěl Prahu a odjel navždy do Amsterdamu, přebral Zvonař jeho místo ředitele „Žofínské akademie“. Byla to spolková hudební škola, na níž se učilo sólovému i sborovému zpěvu, hře na klavír, deklamaci, estetice i hudební teorii a hudebním dějinám. Zvonař měl pro své poslání nejlepší průpravu. Po dvou letech si ještě přibral kůr v chrámu Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici a výuku zpěvu na Vyšší dívčí škole.

Začátkem 60. let, kdy císař přislíbil ústavnost v životě monarchie, zakládaly se české spolky, noviny, divadla a vznikl rovněž pěvecký spolek „Hlahol“, u jehož zrodu byl i Zvonař. Jenže přes obrovskou aktivitu, mu jeho hudební zaměření přineslo málo k obživě, takže s ní jako Smetana i Škroup zápasil. Přesto mu mohlo přinést radost, že jeho písně, nebo úpravy lidových písní, klavírní skladby, např. „Sonáta f moll“, tři varhanní a orchestrální ouvertury, církevní skladby a sbory našly uplatnění. Jen jeho opera na libreto A. V. Šmilovského „Záboj“ neprorazila. Zemřel 22. 11. 1865 v jednačtyřiceti letech v Praze, na stejnou plicní chorobu, jako jeho mladší přítel Šmilovský.

Zdroj: prazsky pantheon.

Památky na jeho život a dílo lze shlédnout v památníku v I. patře místní školky. Před ní stojí v parku jeho pomník z r. 1871, mistrovské dílo železáren v Novém Jáchymově. V dolní části obce je k vidění exteriér Zvonařova rodného domku s pamětní deskou, který je typickým příkladem středočeské lidové architektury z přelomu 18. a 19. století. Na lesním hřbitově na Velízi se nachází hrob J. L. Zvonaře.

27.4.2024 bude otevřena naučná stezka „Po stopách J. L. Zvonaře“, kde se na 11 panelech můžete dozvědět o Zvonařovi, ale i o jeho rodišti -  Kublovu.

Památník J. L. Zvonaře, který se nachází v budově č.14 místní mateřské školy, lze navštívit po předchozí domluvě s panem Zdeňkem Zýkou: tel. 723 435 019